Makedonie 2010

Kam pojedu v roce 2010 mi připomenul Ježíšek, zanechal po sobě u mladé mapku Makedonie. Přípravy jsem flákal, jak to jen šlo. Namísto výměny kastle (předchozí majitel poslouchal na STK výtky stran "prohnilé" kastle, tak připojil při prodeji další :-)) jsem zavezl skútříka mistru karosářskému, aby podpořil prorezlá místa, což se mu mooc krásně povedlo, říkal cosik o lahůdce (díky Pavle Matulo).

Vyměnil jsem zadní tlumiče, kyvku dal čtvercového profilu, utěsnil motor, zprovoznil tachometr, sekundár 17 zubů namísto 16ti, ložiska v kolech výkyvná 2-řadá (jak jsem se dočetl u Vojty Hlásného), dozadu velké LEDkové světlo (původně brzdové z auta). Ultra silnou pružinu stojanu  jsem doplnil "sklápěcí" gumou (po vzoru prvních Japonců), která jakoby vyčnívá přes délku stojánku a je první, kdo se dotkne cesty a zmírní tak pecku připomínající zapomínaní. Nevím čemu víc vděčil loni stojánek za nebytí, zda chabé pružině či paměti, obé jsem se snažil poleštit. Přibalil jsem převodovku kvůli klidu, všechny ND se, díky předchozímu majiteli, jež vydlabal v „spolusedle“ dutinu, krásně vešly pod sedlo.

Jel jsem zkusmo na víkend do Košic a jelikož se po cestě udály jen samá pozitiva, číhal jsem na pěkné počasí.

První večer, u Balatonu, jsem dojel před západem slunce, k úplné romantice jsem nakoupil i nějaké lahváče. Bohužel nápad pozorovat západ mělo i hejno komárů, tak jsem je tam nechal samotné. Maďarsko-srbský přechod jsem napoprvé netrefil, celník se živě zajímal o mou školní docházku a schopnost čtení cedulí. Přestože jsem se poté cítil jak Maďar, přes přechod pro místní mě nepustil, jen do pasu otiskl roztomilé X, díky němuž jsem na všech ostatních přechodech měl hned téma k hovoru, někdy i s mapkou, kdeže to rozdávají. Přechody hranic byly povětšinou v pohodě, jen chorvatský výběžek u Backa palanky připomínal Ukrajinu. Chorvat za „přešlap“ hraniční čáry chtěl pokutu, po mém přání mluvit se šéfem jsme na to nějak zapomněli. Srb zase chtěl vidět peníze, nechtěl jsem prozrazovat, kde a kolik, ukazoval jsem jen pár eur a bezednou kartu. Celníkům kdekoli dál na otázky ohledně skútříku jsem koktal něco jako „komunistická vespa“, většinou chtěli vidět techničák a žasli nad letopočtem 1961, starší znali značku ČZ, skútra nikdo, když jsem ještě použil startér, museli se hodně přemáhat, aby za mnou nemávali jako děti :-). Maďarským celníkům po cestě zpět, kteří chtěli i mapku,kde jsem byl, jsem pak nerozuměl vyjma jednoho: „brutale“.

V Srbsku na  "planiskách" seděl zajímavý stařeček, od útlého dětství pasáček. Zvláštní propojení se svými svěřenkyněmi ukázal, když se kozy rozutekly za svodidla (už sem viděl, jak je házíme na druhou stranu). Zabušil holí do svodidel, zaklel něco jako „dola!“, poslechly napoprvé, prolezly pod svodidly jako cirkusoví psi. Jejich přístup ke zvířatům, kdy nepoužívají žádné řetězy, ohradníky, se mi moc zamlouvá, na cestě jsou jako doma a nestalo se mi, že bych musel kvůli zvířatům brzdit, jsou zvyklá. Za celou dobu na jihu jsem nepotkal nikoho, kdo by na vodítku venčil psa, ti jsou tam naprosto svobodní.

Hory (až na prostřílené dopravní značky) jsou malebné, průmysl žádný, spousta opuštěných rozpadajících se domků jako vzpomínky na nesmyslnou válku. Civilizace moc není, potkávám jen sedláky ve svých traktorových "kabrioletech". I když krize se jich dotýká cenou nafty,  říkají, že se to tu podělávalo o hodně dřív. Pamětník mi popisuje "privatizaci" jejich družstva, které mělo 110ha chmele, nejvíc v Srbsku. Po koupi nový majitel prý hned všechno, co šlo, rozprodal a zmizel. Takže teď každý sám na sebe prodává, jak umí, výkup už neexistuje.

Začal jsem matně vzpomínat, jestli netankuju nějak často, začal trochu sledovat, spočetl 10/100, všiml si občasných loužiček od benzinu, zabrousil jehlu plováku a OK.

Při pohledu na mapku Makedonie zírám, jak blízko je řecké Thesaloniki. To byla ale blbost! Už v půli cesty tam jsem byl ochoten přísahat, že už nikdy nezatopím v krbu. Příjezd k „moři“ byl grandiózní, pěkně z nadhledu jsem měl možnost vidět svoji blbost – velikostně třetinovou Prahu, moře se schovalo za loděnice, doky a přístav. Abych našel moře a nebylo to v komplexu hotelů, jel jsem dálnicí dál, dál, moc dál na jih, našel milou zátoku se stínkem, uff. Zamlouvala se i místním policajtům na motorkách, kteří si pod palmou udělali základnu, ani se nedivím, v takovém horku se nedá nic, ani krást.

Nějaký drobný Asiat pracující ve vedlejším pneuservisu mě varoval, že to není na koupání kvůli bordelu, bylo ho tam fest. Fest je slabá odpověď na otázku stran množství.

No nevlézt tam by znamenalo jistou smrt, krokodýl se tak těšil. Tak se pěkně ráchám, zatímco ten malý šikmooký nezbeda mi dosypává bordel a PETky, abych nesmutnil po civilizaci.

Začínám mít horka plné zuby, mizím zpět do Makedonie, do hor, které se mi moc líbí. Nemají tu ještě plně rozvinutou "demokracii", užívám si teda naprostou svobodu bez kamer, bez přilby, bez svítící reklamy na Coca-Colu a McDonald na každém rohu. Navštěvuji ženský klášter v horách, kde se mě ujímá "betmenka" a ukazuje, co smím fotit. Uvažuji, jaké asi rány donutí tak hezké ženy stát se jeptiškami. Při odchodu mi kontrolují, co jsem fotil, snad abych nepronesl nějakou jejich sestru na kartě sebou, ví bůh, co bych s ní, v době 3D tiskáren, asi pak dělal.

V noci užasnu nad úplnou tmou, jedu hodinu, aniž bych viděl nějakou záři na obzoru. Jako u vytržení hledím vzhůru, fakt nádhera, tolik jich nikde jinde není :-). Škoda, že jsem nedonutil NIKONa, aby to pobral domů.

Zvažuju nocleh ve vinohradu uprostřed ničeho, no díky nedorozumění, kdy při couvání se propadám ze svahu a mám možnost vynést raketu na rukou z rokliny, pojímám podezření, ze mě tam nikdo nemá rad, fantazie v naprosté tmě ještě přidává naštvaného sedláka, medvědy, tak peláším dál a výš, tak vysoko, že poté v údolí půl hodiny cvakám zubama v bundě, zatímco potící se okolí v tričkách mě s nepochopením pozoruje. Nacházím azyl na benzínce, vstřícný majitel mi nabízí luxus: turecký záchod s ruční sprchou opodál, takže mimo možnosti po sprše vše zamést do díry (jak v severských státech) i bidet. Jen škoda zákazu prodeje alkoholu na Makedonských benzínkách, po pivu se mi ovečky sčítají líp.

Projíždím vesnicí po místní „dálnici“, jejíž náspy domorodcům pomáhají s likvidací odpadků a vítr projíždějících aut pomáhá binec rozprostřít. Několik dní se pachtím po internetu, z oslovených málokdo umí alespoň stejně málo anglicky, a když, nemá internet. V jakémsi městě mě posílají do hotelu, kde internet je. Ano, internet mají, ale počítač ne :-) Vše kvůli serveru, který to sám nechtěl vydržet a trpící pracovní svědomí neblaze ovlivňuje délku pobytu. V turistickém centru u jezera Ochrid na hranicích s Albánií, kde je internet kaváren spousta, konečně vidím skutečné cizince, ti předtím i potom mají sice na autech I, D, GB, CZ, no po několika kontaktech s "čechy", kteří neuměli česky, začíná být jasné, že auta jsou doma tam, kde oni pracují.  Hned na hranicích ve směnárně měním zbytek makedonských drobných, vyjádřeno v benzínu, 3 makedonské nádrže za 2 albánské litry. Když si představím, jak se asi vyděsil chudák směnárník nad přebytkem při večerní závěrce, je mi ho ještě teď líto. Je to první a jediná zkušenost se zloději, tak to umím přijmout.

Albánie mě při příjezdu zaskočila, tolik krásné zeleně a udržované pole, hmmm, no ne? Kousek dál na vrcholku hor vidím změť bunkrů, kterých je pak všude spousta. Ještě dál půjčuji nářadí a izolepu místním kutilům, jež italskému důstojníku spravují jeho uvařenou zánovní AUDI. Nejlíp by udělal, kdyby použil nějaké chvaty a všem zlámal ruce. Hovada, izolačku cpali, tváříce se japně, na neuvěřitelná místa a důstojnost. Namísto aby použil služební zbraň, se jen nesměle ukláněl.

Na všech albánských benzínkách, co jsem tankoval, nejen že berou eura, dokonce i stojany počítají v eurech. Při jedné platbě 12 eur díky tomu, že neměli drobné nazpět, mi účtovali 10, mávaje rukou.

Po fiasku s mořem v Řecku toužím jet kolem moře, no podobnost cest s Rumunskem mě zrazuje od podobných pokusů o zničení podvozku.

Obdivuji neskutečně organizovaný chaos v dopravě. Člověk v protisměru na "dálnici" není KKT jako u nás, nikdo nenadává, každý tady tuší, že okolní jedou nejlíp jak jen to jde a nikdo se nezlobí. Zvláštní ohledy zasluhuje ten, kdo náhle potřebuje jet jinak než masa, z pole na pole napříč "dálnicí" se obejde bez troubení a všichni dobrovolně čekají a usmívají se. Jediná „skutečná“ značka je tu mercedes, jsou tu k vidění i modely z 70tých let, málokteré auto vzadu svítí, vepředu stačí jedna parkovačka, skútry, koně a kola „nemusí“ vůbec. Spousta řidičů vůbec netuší, co znamená ta modrá kontrolka když pustí světla, dálkové skútříka jim ani trochu nenahání strach, myslím, že už jsou otupělí, jezdí tam s dálkovýma spousta aut, skoro všechny, co svítí. Troubení neznamená nic hanebného, podíváte se, kdo vás vytroubil a on se usmívá, má to úplně jiné poselství než u nás. Když někdo troubí, ostatní mu dělají místo. Zkouším jednomu takovému skútraři chvíli stíhat, ale kličkuje mezi pruhy tak neuvěřitelně, že strachy zpomaluji, přeci jen, kdyby někdo neudělal místo včas nebo nebylo mezi auty místo, mohl bych jen přemýšlet, čemu se kdysi říkalo brzdy. Spolujezdkyně mívají burky pestrých barev, ty si pěkně vlají, moc pěkný pohled to je, tak nějak si představuji Francii 60tých let. Hodně úsměvně na mě působí místní mladí tuneři s turbanem na hlavě, taky mají kabriolety s obrovskýma reprákama, no namísto obvyklého DUC DUC DUC se z jejich aut line nějaký nářek,  asi jak z minaretů.

Všude se povalují odpadky, lidi v autech si taky nelámou hlavu, občas jsem měl pocit, že ty petky za jízdy vyhazují zacílené. Zkoušeli to neúspěšně ohryzkama i petkama, jeden mlaďoch pak nějakou variantou lapání lelků za pomocí CD na silonu spuštěném z mostu. Městům se vyhýbám, vůbec mi nejdou pod nos, voní jako záchodové štětky s vyjetým olejem ponechané na slunci. U kraje „výpadovek“ sedí babky a za pomocí doutnajících špalků připravují kukuřici, místy je kouř tak hustý, že schovává vpředu i vzadu.

Trochu nezvykle pro měkkouše může být úsporné značení, jednou se napíše cíl, cože to je rovně a další cedule popisují jen odbočky, žádné slabošské ujišťování. Když je člověk soustředěný a není tam T křižovatka tak možná, snad. No co, alespoň jsem si tam krásně křížem krážem pojezdil, pak jsem hravě zvládl i odkoukanou jízdu na "dálnici" v protisměru. Při jednom dotazování jdu s domorodcem za jeho kamarádem, co umí anglicky, gestikuluje, abych se o věci jako bunda nebo přilba nebál a opravdu, počkaly mě na rušné ulici.

Zvláštní jsou jejich domky, sloupy železobetonu tvoří kostru, výplň mezi sloupy je z kamenů nebo cihel a na rovné betonové střeše čouhají pruty železa, nachystané pro další patro, žádné zbytečnosti jako omítka. Pěkně to ladí k těm bunkrům. Nad střechou bývá načerněný sud na vodu, dost vysoko,  asi kvůli tlaku. Vodu místní elita ještě nestihla prodat žádné Veolii, takže všude se zavlažuje nebo jen tak obloukem cáká na beton, rád vjíždím pod takové "sprchy", i když mokré fleky po pár minutách zmizí. Všude je spousta drobného písku, začínají mi drhnout lanka, brzda i spojka těžknou, což později napraví slovenský déšť.

Při jedné zastávce za tmy přijíždím k osvětlené plechové boudě, u které je spousta dětí a jakmile mě vidí, začínají křepčit, mají obrovskou radost, že jedu právě k nim. Jedno dítě nenápadně poodsune židli, další smete neexistující drobky a všichni se nepopsatelně radují. Rukama nohama kupuju vodu a ptám se na kávu. Kroutí jen hlavou, načež mi uklouzne "Kurvááá", jelikož neumím pochopit, že už několikátý den ji nikde nemají. Najednou je jejich radost ta tam, zkoumají, kde udělaly chybu, jedno z nich opakuje "kurva?". Odněkud se vynořuje dospělý a přijde přímo ke mne a tváří se pohrdavě a uraženě. Moc se stydím, omlouvám a mizím, tak a mám spoustu času přemýšlet nad spoustou slov, která říkám, nevěda proč.

Moc jsem se potrápil při hledání směru ve Shkodëru, projíždím takové nemožné čtvrti, vůbec ne chvíli pochybuji o správném směru, cesta? se mění v pole, popadám pesimismus, zpět na okraj města připomínající smetiště a přistěhovalecký tábor se mi vůbec nechce, když tu, fata morgána uprostřed uježděné hlíny jakou u nás nenajdete ani v JZD na vyvážení hnoje svítí LUKOIL. Uff, jedu dobře. Chtěl bych navštívit nějakou místní restauraci ve vesnicích, kterými projíždím no netuším, jestli rozsvícená světla před domkem znamenají opravdu „pojďte dál, je to hospoda“ nebo? U jednoho takového znamení zastavím (jsou tu i skomírající ohně), no než seberu odvahu,  křikne nějaká  paní, cimrmanolog by to přeložil jako: „Tak co zastavuješ, když sem nejdeš“, načež se světlo zhasne a já tak nerušeně můžu domů posílat lstivé SMS, jak se všichni mají, že jsou doma :-). Na hranici zaplatím poplatek za průjezd Albánií, roztomilé 2 eura :-). V Černé Hoře mířím konečně k moři a z vrcholku hor, vztyčených nad Kotorskou zátokou se mi naskýtá zvláštní pohled, pidi hotely s pidi slunečníkovými kotci. Když si vzpomenu na vyprávění kolegyně, navrátivší se z dovolené, o náramcích v hotelu  různých barev pro rozlišení „vzácnosti“ hosta a na obojky a čipy zvířat v produkčních chovech, někde na pozadí se mi vkrádá pojem velkovýkrmna prasat.

Nabažen mořem a jadranskou magistrálou jedu zpět do Srbska, nemůžu si nevšimnout při průjezdu Bosnou a Hercegovinou, že nejvíc akabar je Aláh právě tu, alespoň co se děvčat týče.

V Srbsku záměrně mířím k benzínce sítě MAXPETROL, čítající 4 stanice, kde už jsem spal po cestě tam, trochu jsem to přehnal, jedu už moc dlouho a mám halucinace, častěji zastavuju na kávu. Postavy, jež po půlnoci zdobí místní horské podniky, krásně sedí do pohádky o Nebojsovi, takže peláším na benzínku. Na benzíně napoprvé byla Čezeta celebrita jen pro někoho, teď s námi sedí u stolu, každý si jí cpe na mobil a šéf platí chmelové LAVy (díky moc, Bossi).

Na Slovensku jsem neocenil pozůstatky hodin českého jazyka, spíše slovenské literatury. V noci jedu, jedu, jedu, projedu Komárno, hledám Štúrovo, voalá, cedule, jedu, jupí, já už zase jedu! Ceduli hranice považuji za halucinace. Tady? Když jsem ujel alespoň 30 km od hranic? Nesmysl!

Žádná cedule ohledně kudy dál mi není dost dobrá, ptám se místních dam, jak do Hlohovce? Nejlíp na Bratislavu? To určitě ne, podívejte, mapu mám, teď jsme tu a já jedu tam! "Nie, tuna je Kolárovo, nie Štúrovo. :-) :-)". Jáj, Ludovít a Ján, už vím. :-).

Poslední noc na Slovensku moc prší, stavím stan uvnitř jakési zastávky. Ráno se Čezetce nechce moc startovat, moc líně převaluje motorem, doma pak zjišťuju, že gelovka to má za sebou, náfuka, teda po službě  měla už když si neporadila s italským dvouválem, tady byla na dožití.

Moc se těším, až mě zase Čezetka vezme někam na výlet, moc mě to baví a moc se toho dozvím. O sobě například to, že nejvíce překážek bývá v hlavě. A taky je to skvělá příležitost jak zpevnit víru dobrých konců :-)

Vladimír Chlápek