Nejbližší akce

XXVI. medzinárodný zraz historických skútrov Orava 2024
13.06.2024 - 16.06.2024
VII. podzimní sraz skútrů Beskydy 2024
05.09.2024 - 08.09.2024

Pravidelná setkání

Členové klubu z Brna a okolí se setkávají každý první čtvrtek v měsíci.
Další setkání bude 4.4.2024 17:00
, restaurace Union, Víděnská 77, Brno.

 

 

 

Fórum novinky

Bulharsko 2009

.

TrasaBulharsko2009Dříve než začnu vykládat o mé cestě na Čezetě do Bulharska, tak se v krátkosti zmíním o výletě do Polska v roce 2008.

Vůbec první výlet, podniknutý na "nepříliš taktní" motorce, byl k Baltu. Zapůjčil jsem si od sestry Indickou 50ku Hero, vonící novotou, která slibovala spoustu času na kochání krajinou a meditaci.  První za zmínku stojící návštěva servisu ("skútry nee, jen auta, pane" a "půjčete mi prosím nářadí, zvládnu to"), byla docela sranda, došel benzín (zaseknutý plovák - palivoměr).

Potkal jsem spousty vstřícných lidí, co se mnou strávili spoustu času hledáním „dobré duše“, řešení z Fiata Cinqecento vyžadovalo brutálněji zvětšit díru pro ventilek, což zvlášť nebolelo, půjčený, (díky Věrčo :-) ). Další nucená zastávka mě přinutila plně přehodnotit pohled na tu "koloběžku". Nevšiml jsem si díry na cestě (blízkovýchodních rozměrů) a po doskoku jen kucky kucky prsk, dál nepojedeme. Nastartoval, střelil do výfuku a pak už nic, jiskra OK, benzínem to smrdělo též, pomóóóc. První mě napadlo ulomené hrdlo karbce, protože to byla opravdová morda. Žádný extra vercajk jsem pochopitelně (teď spíše nepochopitelně) neměl, tak jsem kombinoval, a pak jsem se nestačil divit tomu množství černých skříněk, co byly skryté pod plastem. Po dlouhém hledání se povedlo najít vypadlý kabel, no ty zhruba 3 hodiny beznaděje a lamentací byly vlastně jakýmsi nakopnutím, abych si pořídil něco "opravitelnějšího", ale určitě skútrovitého, protože mít v dešti suché boty jsem do té doby neznal.

Prasátko jsem koupil na podzim 2008 na  AUKRU, další bez papírů za pár kaček (díky Inko) ve vedlejší dědince, čímž jsem mohl vyhrožovat "přinejhorším tě tam, jestli budeš zlobit, někde nechám, promiň". Myslím, že prapůvodní majitel ho brával často na výlety (do práce?), soudě podle cestičky asi půl cenťáku, jež si v bočním stojanu za ty roky vykousala pružinka. Přes zimu jsem kyselinou odrezoval a epoxidem vystlal nádrže, vyměnil kohouty, hadičky, což se vyplatilo, protože teď nevím, jak vypadá zacpaná tryska & spol.

Tomu, jemuž jsem vyprávěl o Turecku a Albánii, jsem pak ještě vyměnil všechna ložiska, gufera, lanka, uhlíky, cívku, narval LEDky na svícení přes den, zakoupil u Romana Poledníka hliníkový kufr (plast by skútříka neskutečně ponížil a cestou by se červenal), svařil nosič. Motor jsem nijak neřešil, jen prohlídl válec&spol a uspokojen, že neslyším za chodu žádné cizí hlasy, nabalil jen pístní kroužky. Dynamo jsem se rozhodl neřešit, vzal jsem pouze náhradní aku, namísto pojistky (při hledání kraťasu jich nikdy není dost) dal obyčejný jistič.

První prasojízdu jsem pojal v hlavě zeširoka, chtíce navštívit Oděsu, Istanbul a Tiranu. Pořádně jsem mu naložil báglu, chudák se směle vlnil, cítil jsem se jako lodní kapitán. Na ukrajinských hranicích jsem potkal Jirku a Zuzku, dvojici Čechů na Dr.BIG,  kteří mě včera v poledne zahlídli na kraji Slovenska, takže můj argument "nebudu stíhat" nevypadal věrohodně. Z "kousku" se stala společná jízda na 5 dní, až k Varně. Pravda, musel jsem mírně slevit z maximální rychlosti 60 km/hod, kterou jsem si naplánoval a hnát místy 70-kou, uff.

První společná zkušenost bylo na hranicích výpalné, celník nám coby skupině dal slevu. Dál jsme už takové štěstí neměli, při odbočování k hospodě přes plnou čáru jelo kolem pestrobarevně krojované kdovíco,  příspěvek na stavby příhraničního kýčařského stylu jsme už vyjednávali individuálně, jindy obvyklou taxu 100 hřiven se mi nepovedlo okecat, bylo jich moc.

Někde v Rumunsku na hliněných cestách mezi vesničkami se začaly výrazněji projevovat rozdíly mezi endurem a prasátkem, přičemž to odnesly pružiny zadních tlumičů, kyvka vzadu chodila často nadoraz, zlomila se narezlá lemující vnější nosná? trubka rámu. Odtud pramenily budoucí potíže.

Jednoho horského rumunského rána při snídani se z dálky začal přibližovat štěkot, Zuzka navrhovala vylézt na stromy (umím si představit, že tam ječíme dodnes) :-). Vybavujíce si cvičákového vaťákového figuranta, vzal jsem si motorkovou bundu, nůž a salám a se srdcem (doufám, že jenom) v kalhotách číhal na stráži. Naštěstí se ukázalo, že ti obrovití pastevečtí hafani se bojí stejně jako my a uhýbali i před kusy salámu, takže jsme mohli v klidu dobalit a zmizet.

Skútřík se taky bez potíží zvládl vyhrabat přes TRANSFAGA. U cesty tam "škemrala" medvědice s mladým (ten měl v ruce kousek vyžebrané kukuřice), pěkně ucpali dopravu, takže ani pro místní to není úplně všední zážitek. No sedět v autě a troubit, to bych asi taky zvládl, ale projet na skútříku?

Ještě kdesi v Rumunsku jsme měli příležitost zjistit, že rezervní plynové lanko Čezetky, když se náležitě pokrátí, zvládá i 800 kubíků (ano Jirko, vím, taky jsem vysomroval spooousty podložek).   Na rumunském tankodromu jsem musel dotahovat všechny šroubky a vypovědělo zadní LED světlo, tak šup tam klasiku. U Bulharského moře jsme se rozloučili, já na jih, směr Turecko.

A pak to začalo. Pro mě nepochopitelně řetěz padal na těch nejméně vhodných místech a napínání, rozpínání, domluvy, prosby, výměna řetězu, vše marné. V Burgasu černé myšlenky dosáhly vrcholu, zdálo se mi chvili o válci, převodovce a kdovíčem ještě, možná to byla obava jet dál sám. Když i na plný plyn jel hooodně pomalu (tachometr to vzdal už na Slovensku), necelých 200km od hranic s Tureckem jsem to zabalil a zamířil zbaběle na západ. V Perniku (u Sofie) se mi protočil tisíci-hran na rozetě (chválabohu ráno a v civilizaci) a já zjistil, ze navíc mám vysypaná ložiska zadního kola, křivou zadní osu a zakřivený úchyt zadního teleskopu, z čímž asi souviselo padání řetězu. Díky trojici Bulharů a svářečce jsem mohl pokračovat dál, přitom pořád opakovali, nic nechtíc, že to je pomoc od samotného Boha.  Prostě Trojice, jak má být, díky hoši, byla radost pozorovat to Vaše 2x měř. Díky vám jsem získal novou naději a sílu, o skútříku nemluvě (ten jel znovu jak zamlada), a namířil si to na Kumanovo, do Makedonie, která mě uchvátila svou prostotou. Slíbil jsem, že se sem zase vrátím.

 V Srbsku na pumpě si u večeře sedla naproti slovenská rodinka a tatík lamentoval, vidíce raketu opřenou u plotu (chudince už nefungoval stojánek), jezdce též nešetře. Říkal něco jako: "Len somár sa na niečom takom môže vybrať do sveta". Nepamatuji si to přesně, bylo toho hodně, žádné lichotky, to až pak, když mi donesli jídlo a musel jsem potupně „nastolit“ zaolejované ruce, do té doby umně skryté pod stolem. Došlo jim rázem, že ten můj přiblblý úsměv možná není vrozený :-).

 

Vladimír Chlápek

Komentáře  

#2 Miro 2010-11-29 21:22
Stando, Tvoj komentár bol na stránkách ešte predtým, než som tom zverejnil! NATO má úplne všade dokonalých špiónov.
Pre istotu som doma zhasol svetlo...
#1 Dr.House 2010-11-29 21:12
SMEKAM,obdivuji tvoji odvahu se sam vydat na takovou cestu.Krasna reportaz,super fotky.Jsem prave v Kosovu,do Makedonie obcas jezdime,je tu nadherne,civilizace tu jeste nedorazila a to je na tomto kraji kouzelne.Podle RZ jsi ze severu Moravy?ja Olomoucko.
Zdraví Standa

You have no rights to post comments

Vložit na stránky

Kontakty

Předseda Skútr klubu Čezeta:

Jitka Papežová
jitka@skutrklub.cz

Administrátor stránek:

Miroslav Gerža
admin@skutrklub.cz

Přihlášení

Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account