Slavonice 2007 potřetí - napsal UĎA

Znáte to určitě také! Ráno nemůžete dospat, budí vás neurčité sny, protože vás čeká dlouhá cesta. Přesto se zároveň těšíte, protože se máte setkat s přáteli, které jste rok neviděli. Už dávno před tímto dnem „D“ jste překontrolovali vše na svém stroji, ale přesto vám neustále něco hlodá v hlavě a máte pocit že jste na něco zapomněli. Tak s takovým pocitem jsem já ráno 25.5.2007 vstával a dělal poslední vizuální kontrolu mého stroje před cestou, která měla měřit 220 km. V břiše jsem měl nervózní vrčení, hlavou se mi honilo milion myšlenek a hlavně obava, aby se nestala nějaká špatná věc.
S tímto pocitem jsem vyjížděl do hustého pátečního provozu se svým stroje Manet 125 S a mířil jsem do Brna a dále do Brandlína vstříc krásnému víkendu s kamarády ze skutrklubu Brno. Cesta do Brna uběhla jako nic a po setkání s dalšími kamarády v Brně už společná cesta ubíhala v poklidu. Takže po příjezdu do Brandlína jsem se dmul pýchou, jak se mi generální oprava mého skútříku povedla. Všechny chmury a obavy z poruchy, kterou bych nemohl na místě opravit, byly ty tam a já jsem si užíval.
Ovšem zákony schválnosti fungují naprosto spolehlivě a podle jednoho z nich „…když se má něco pokazit, tak se to pokazí v tu nejnevhodnější chvíli…“, se druhého dne našeho srazu, při překrásné vyjížďce, z mého skútru mohutně zakouřilo, motor přestal běžet a mě se najednou před očima opět vynořila ta strašná noční můra z pátečního rána. Najednou stojíte nad nepojízdným strojem, nevěřícně hledíte na spoušť po vyhořelém kabelu elektriky a usilovně přemýšlíte co s tím proboha budu dělat. Samozřejmě náhradní drát sebou nemáte.
Do této naprosté beznaděje zastaví u vás dva kamarádi na stejných motorkách. Mě to v tu chvíli připadalo jako by ke mně přilétli andělé! Ochotně se se mnou zapojili do opravy, jeden z nich měl u sebe potřebný kus drátu a po asi dvaceti minutách jsme již zase všichni tři pokračovali v cestě. Po dokončení vyjížďky a navrácení se do Brandlína, jsem tyto kamarády pozval na pivko a pěkně jsme si pokecali!
Díky těmto dvěma samaritánům a gentlemanům našich cest jsem zbytek víkendu prožil v pohodě a bez problémů jsem dorazil i zpět domů. Nevím jak by to dopadlo bez těchto dvou kamarádů a dokonce si to nedokážu ani představit.
Uběhly téměř dva měsíce od srazu v Brandlíně a můj Manetík neustále pracuje spolehlivě, aniž bych cokoliv upravoval po opravě, kterou jsme provedli na koleně. Stále vzpomínám na ty kamarády, co mi na cestě pomohli a uvědomil jsem si, že jsem se jich ani nezeptal na jména. Pomohla mi ale náhoda, nebo snad osud. Přišly mi dva emaily, kde mi psaly právě tito přátelé a samaritáni v jednom. Jeden z nich, Jirka Hájek, mi dokonce poslal fotky, o kterých jsem ani nevěděl, že byly pořízeny! Druhý kamarád Miloš Fiala „Manet 125“ se mě ptal, zda mi stroj jezdí jestli mi opět nehoří elektrika!

Kluci! Elektrika nehoří, Manet jezdí super a já vám chci touto cestou moc poděkovat, protože si to zasloužíte! Kéž by bylo na našich cestách více takovýchto řidičů-samaritánů, kteří bez ohledu na dramaticky vypadající situaci, (přece jen jsem hořel) mi nezištně pomohli a dokonce mají ještě starost, jestli byla jejich pomoc k užitku.