Skútrjízda v Žimrovicích

Letos jsme se již potřetí zúčastnili Skútrjízdy v Žimrovicích. Tu pořádají na počest pana Maroše jeho synové za podpory opavského veteránklubu. První dva ročníky byly tak parádní, že o účasti na tom třetím jsme vůbec nemuseli diskutovat. Velkou roli samozřejmě hraje i fakt, že se dostaneme do míst, která až tak dobře neznáme, a setkáme se s kamarády, které potkáváme jen velmi zřídka. Letos jsme nejeli jen v klasické dvojce, k nám a Slávovi se přidal i Jirka Haman. Čili dvě čezety a jedna rikša. Sraz byl v pátek mezi půl osmou a osmou na brněnské benzince Avia. V osm hodin už jsme fičeli jako draci směr Ivanovice. Počasí bylo na rozdíl od minulých let, kdy jsme na sobě měli nemoky a chvěli se zimou, naprosto ideální. Teplo a sluníčko. Krátkou zastávku jsme si udělali ( kromě benzinky na Potštátě ) i na náměstí ve Vítkově, odkud pochází Slávkův tatínek. Shledali jsme však, že spoluobčanů tmavé pleti je tu mnohem víc, než jsme čekali, a že by bylo vcelku nemoudré zbytečně se jim plést do cesty. Drsnou zkušenost už totiž máme z předminulého srazu v Bystřici pod Hostýnem. Takže jsme se tiše spakovali a pokračovali dál v cestě na Radkov, kde jsme jako každý rok zdokumentovali stav místní proslavené aleje. Když jsme tudy projížděli před třemi lety poprvé, byly stromy právě drasticky ořezané a jejich tmavé a holé pahýly se vzpínaly k nebi jako uťaté a žalující ruce. Působilo to velmi dramaticky a my jsme fotili jako o závod. Letos už byly stromy víceméně obrostlé a dramatický efekt se vytratil. Už to byla prostě jen nově obrůstající alej. Krátce před jednou jsme dorazili do Žimrovic. Po přivítání a klasickém guláši jsme se šli ubytovat a ve čtyři už jsme byli zase na místě. Kolem páté hodiny pak byla plánovaná krátká vyjížďka. Program zněl velmi dobře - návštěva oranžerie na zámku Raduň, prohlídka zámku a výstavy obrazů, procházka krásným zámeckým parkem k rybníkům. Příroda však na to měla úplně jiný názor a na naše plány naprosto kašlala. Ve čtyři se spustil velmi kvalitní a velmi vydatný liják. Nijak nás nezastrašil, internet totiž prorokoval bezesrážkové počasí, jen místy maximálně 0,3 mm srážek, a my mu plně věřili. Tehdy jsme ovšem ještě netušili, že místy to může být i 30 nebo snad i 300 mm srážek, protože nějaké desetinné čárky přírodu naprosto nemůžou rozházet. Na pár minut však přece jen přestalo pršet a my se důvěřivě vydali na cestu. Na zámku v Raduni, kam jsme dojeli ještě zasucha, se to ovšem rozjelo naplno. Stačili jsme taktak mezi prvními kapkami doběhnout do oranžerie a pak už jsme jen bezmocně sledovali ty neuvěřitelné provazy deště, které bičovaly zemi. Nutno přiznat, že v tu chvíli nám připadaly daleko zajímavější než vystavené citrusy a ostatní rostliny, za jejichž prohlídku jsme zaplatili. Příroda nám tu zdarma předváděla naprosto úchvatné divadlo. Blesky a hřmění, které všechnu tu parádu doprovázely, nám připadaly jako docela vhodný doplněk k té přehlídce živlů. Chyběl tu snad už jen oheň, ale ten jsme myslím všichni rádi oželeli ( včetně hasičů mezi námi ). Ve chvíli, kdy přestalo lít a začalo jen pršet, jsme rychle přeběhli ke skútrům, oblékli nemoky, vylili asi hektolitr vody z plachty na rikši a vyrazili. Snad ani není třeba psát, že na hasičku jsme pak už dorazili v naprostém suchu. Nikoho z nás to neudivilo, pravý opak by byl překvapením. Sobotní mlhavé ráno s kapkami deště také nebylo příliš optimistické. A tak já, chorobná pesimistka, a se mnou několik naopak nezdolných optimistů jsme se snažili dodat víru Ivanovi, který začínal propadat panice. Naprosto jsme ho chápali, tolik úsilí, práce a času a ono snad bude ve finále pršet!? Nakonec se však k našemu všeobecnému překvapení mraky protrhaly a dokonce vykouklo i sluníčko. A tak jsme v poledne v nejrůžovější náladě vyrazili na vyjížďku. Naše první zastávka byla v muzeu Slezský venkov v Holasovicích. Připomněli jsme si tam důvěrně známé časy našeho dětství, spoustu z vystavených exponátů používaly naše babičky i dědové a my je máme nebo dokonce také používáme doma dodnes. Bylo to velmi milé zavzpomínání. Z muzea jsme pokračovali na rozhlednu v Úvalnu. Tam jsem se však byla kochat jenom já, Jarek dole na parkovišti měnil spojkové lanko ( to samozřejmě spolu s brzdovým lankem vozíme neustále s sebou, téměř na každé vyjížďce se totiž vždycky najde nějaký nešťastník, který alespoň jedno z nich potřebuje vyměnit, a tentokrát to postihlo nás ). Na zpáteční cestě jsme se ještě na chvíli zastavili na Stříbrném jezeře v Opavě. Poklad jsme tam sice nenašli, ale krásnou přírodu zvoucí k odpočinku a relaxaci ano. V neděli jsme vyráželi domů kolem osmé ráno. Cestu jsme měli zpestřenou výměnou zadního kola, které jsme píchli pár kilometrů za Jakubčovicemi. Když se nám to stalo před třemi lety naposledy, byli jsme na výměnu sami dva a já se tehdy bohužel projevila jako naprosto neschopný pomocník. Mám pocit, že toho dne Jarkovi zešedivěl i ten poslední zbytek vlasů. Tentokrát nás naštěstí bylo víc, takže "kluci" se potili při výměně kola a já je při práci jen bezstarostně dokumentovala. Po tomto incidentu už cesta domů proběhla bez problémů. Sice jsme pár kilometrů před Ivančicemi opět kvalitně zmokli, ale to jsme brali už jen jako mokrou tečku za jinak parádním víkendem. Mimořádný byl i tím, že málokdy máme defekt. Natož hned dva za sebou. Tentokrát jsme si to teda "vyžrali" a oba jen tiše doufáme, že na několik sezon dopředu. A jak zhodnotit celou akci? Tady jsme trochu na rozpacích, protože po loňském srazu a zcela nevinném pochvalném článku od nestranného Tonyho jsme se všichni v komentáři dozvěděli, že jsme se přijeli do Žimrovic zadarmo najíst a napít, tak proč prý nechválit?! Tento názor nás všechny zúčastněné značně překvapil a zarazil, neboť až do té doby jsme se naivně domnívali, že jsme sem přijeli proto, abychom se zase po roce viděli s kamarády z "moravskoslezské sekce", kteří to mají na většinu našich brněnských akcí příliš daleko. Zřejmě jsme se hluboce mýlili a je tedy jenom dobře, že nám někdo objasnil, jak je to ve skutečnosti. Veliké poděkování patří Ivanovi, který celou akci zorganizoval a pevnou rukou řídil. Nebyla to žádná legrace a dovedu si představit, jak zhluboka si on i jeho kamarádi vydechli, když při odjezdu konečně spatřili naše záda. Stejně tak děkujeme všem jeho báječným ženským, které mu jako každý rok obětavě pomáhaly. Mamince i manželce ( její guláš byl naprosto bezkonkurenční, nikdy se mi takový nepovedl, ale možná je to proto, že já ho vařívám jen pro dva a určitě ne z takového šíleného množství masa ). A jeho dcerám děkujeme za milou, přátelskou a příjemnou společnost. Byl to prostě jako už dvakrát předtím skvělý, klidný a ve všem všudy pohodový víkend, který nás příští rok zcela jistě přiláká znovu. Ivane, děkujeme a těšíme se na setkání na Hálově mlýně.